Hotel Besídka
„Besídka„ je místem setkání, restaurací, hotelem, klubem i kavárnou, ale i místem odpočinku a inspirace, domovem , zázemím i zdrojem energie.
Tento dům koupilo 27.6. 1988 sedm statečných z divadla Sklep
a Manželka národů, totalita byla tou dobou tak hluboká, že si neviděli na špičku nosu a nejdál byli v kredenci.
Citát z dob kdy „Besídka“ byla jen divadelně literární formou, než se zhmotnila do podoby domu s restaurací a barem coby hlavou, břišní kuchyní a jaterně-ledvinovým sklepem a srdcem v renesančním sále, který není vůbec renesanční a na víc v něm teď prezidentuje Ferdinand Vaněk.
Pokoje
Ubytování v Besídce poskytuje radost nám ubytovatelům a věříme, že stejně se budete cítit i vy, ubytovaní.
Nabízíme osmnáct unikátních pokojů pojmenovaných po patronech, spoluzakladatelích Besídky, lidech bez nichž
by nebyla tím, čím je, ale i dle sklepovských divadelních hrdinech v nejnověji otevřeném divadelním křídle.
Základní cena je vždy pro dvě osoby se snídaní.
Pokoje jsou pro vás připraveny nejpozději ve 14.00, a prosíme o jejich uvolnění do 11.00 v den odjezdu.
Všechny pokoje jsou nekuřácké.
Okolí
Slavonice proslavily malebné renesanční měšťanské domy a jejich bohatě zdobené štíty, na kterých najdeme psaníčkové sgrafity.
O historii loupežníka Grasela, který v okolí Slavonic před 200 lety spáchal více jak 205 zločinů, se dozvíte v Graselově sluji.
Žulový převis mu prý v minulosti sloužil jako úkryt. Místo navazuje na naučnou stezku, která Vás zavede např. i do Maříže.
Originální mařížskou keramiku zde můžete nejen obdivovat, ale pokusit se i namalovat vlastní umělecké dílo.
Dostupnost
Hotel Besídka se nachází u náměstí v centru Slavonic. Autobusové nádraží je odtud vzdálené jen 5 minut chůze. Vlakové nádraží najdeme 700 m jižně od budovy hotelu. Přijíždíte-li do města autem, můžete jej zdarma zaparkovat na soukromém parkovišti ve dvoře budovy.
Předsklepovská
Máme-li mluvit o domě, je třeba v krátkosti zmínit i historii města kolem stojícího.
Založeno bylo ve 13. století Přemyslem Otakarem II. v sousedství původní slovanské vesnice. Král železný a zlatý pozval do této téměř liduprázdné pohraniční krajiny německé kolonisty, netuše, že tím ovlivní historii města až do 21. století. V roce 1278 nedlouho před svou smrtí na nedalekém Moravském poli, kázal město opevnit a v roce 1359 jeho neméně slavný následník Karel IV. udělil městu městská práva. Hradby se hodily hned několikrát, nejdříve proti Husitům, kteří roku 1423 vypálili předměstí, ale město nedobyli, tak i během třicetileté války, kdy se o dobytí města - bašty protestantů, snažilo několikrát císařské vojsko. Až roku 1645 jej bez odporu obsadili Švédové a vydrancovali. Shodou okolností
to byly jinak pro Slavonice zlaté časy. Roku 1560 byla založena poštovní stanice na trase Praha Vídeň a až do jejího zrušení a přemístění do Znojma roku 1750 město bohatlo a prosperovalo. Pak začal dlouhotrvající úpadek s kratším nádechem v první polovině 20. století následovaný temným obdobím poválečného odsunu a ospalou izolací totalitního pohraničí.
A co Besídka ? V jejím rodném listě čteme : Datum narození - neznámé. Bohužel během 2. světové války a těsně po ní se většina dokumentů z městského archivu nenávratně ztratila. Počátky lze dovozovat jenom ze stavebně historických průzkumů a obecných dějin města. Jisté je, že nejstarší částí jsou sklepy , patrně již z 13. století. Až zabrousíte do podzemí k fontánce a na toalety, vězte že na klenbu nad vámi někdo hleděl již před sedmi sty lety. Obvodové stěny domu jsou patrně gotické. Svědčí o tom i gotické ostění malého okénka mezi kuchyňskými okny ve dvoře. A konečně přichází renesance a s ní datum 1547 což je rok dokončení zásadní přestavby domu. Tehdy byly zrušeny původní, snad dřevěné stropy a nahrazeny křížovými klenbami na kamenných sloupcích. Také průčelí bylo nově upraveno a ozdobeno sgrafity. Starší najdete jen v Praze a to o pouhé dva roky. Lokál a průjezd tvořily po krátkou dobu největší klenutý prostor ve Slavonicích. Velmi brzy, ještě v 16. století však byly rozděleny příčkou na níž jsou fragmenty fresek
s německými nápisy. Vedle na klenbách pak majitel, patrně vděčný poddaný, nechal zvěčnit erby svých pánů pana Zachariáše z Hradce a jeho ženy Kateřiny z Valdštejna.
Výjevy na sgrafitech uliční fasády jsou téměř věrnými kopiemi dřevorytů z Lutherovy Wartburské bible z roku 1534. Mezi starozákonními obrazy je nahoře ve štítě Kain a Ábel obětující bohu, v páse pod okny Samson trhá lva, bije Filištínské a získává vodu z oslí čelisti. Nad okny v obloučkové atice je deset fází života od zrození po smrt. V lunetách mezi kamennými krákorci najdeme starozákonní postavy, Sáru, Joba, Árona, Jákoba, Josue a Saula. Na levé boční straně byla v roce 1992 nově objevena část obrazu Mojžíše držícího desky s desaterem. V posledním poli pod okny vpravo je soukenický znak s písmeny P. P. , snad iniciály tehdejšího majitele. Projdeme-li do prvního dvora nelze si nevšimnout benátského obloučkovitého štítku s velkým renesančním oknem obnoveným
v roce 2004. I v zadní části domu převládají gotické obvodové stěny do nichž byly v 16. století zaklenuty křížové klenby. Tehdejší stavitelé si nedělali příliš starostí se stabilitou domu, a tak klenby prostě přilepili k obvodovým stěnám, aniž by je jakkoliv svázali s původní konstrukcí. Trhliny vzniklé za několik století dosahovaly až 6 cm, a tak je dnes dům sepnut řadou táhel.
Vystoupáme-li lomeným schodištěm do prvního patra, ocitneme se v síni s renesančním dřevěným stropem a s obnoveným oknem do vnitřního dvora. Hlavní sál vpravo od schodiště jakož i pokoj nalevo skrývají pod rokokovým, respektive barokním štukováním tutéž renesanční konstrukci. Gotické železné dveře i s kamenným ostěním někdo zazdil do tělesa schodiště , vestavěného do původního domu až někdy v druhé půli 19. století. Jak chodili obyvatelé do prvního patra a na půdu před tím je záhadou. Další záhadou je
i podzemní chodba v druhém patře sklepa. Dnes je částečně zatopená a na konci zavalená. Snad byla součástí nyní znovuobjevovaného slavonického podzemního labyrintu. Baroko nedarovalo domu jenom štukové stropy, ale v souladu s módou bylo zabíleno sgrafitové průčelí a upraveny římsy na štítě. Na své znovuodhalení muselo čekat až do padesátých let minulého století. Největšímu nebezpečí vzdoroval dům v letech první republiky, kdy majitel, kloboučník Ferdinand Zimmer chtěl otevřít v průjezdu kloboučnický salon a protože potřeboval větší a světlejší výkladce, hodlal nahradit kamenné konzoly nesoucí první patro traverzami.
Naštěstí dům byl už tehdy památkově chráněn, a tak mu k jeho nelibosti nebyl takovýto zásah neštěstí povolen. V roce 1938 po obsazení Sudet byl pan Zimmer pro svůj židovský původ deportován a v roce 1942 zemřel v Majdanku. Paní Zimmerová se později znovu provdala, a sice za pana Kostrouna, a nějaký čas zde bydleli. Později se přestěhovali na sídliště a dům zůstal dlouhých 16 let neobydlený. No a dál už je to jiná kapitola.
A TEĎ TROCHU HISTORIE
Sklepovská
Roku 1988 totiž objevilo Slavonice divadlo Sklep. Jedna z nepřehlédnutelných sklepovských osobností, umělec života Zdeněk Žampa, řečený Žampič, totiž pozval ostatní divadelní spoluhráče na "Barchan" do blízké Jemnice. Tahle bájná slavnost začátku léta, připomínající nocování královny Elišky Přemyslovny v roce 1312 = Queen Elizabeth of Bohemia v tomto kraji, přivedla všechny i do Slavonic, kde v rodném Žampičově domě všichni přespali. Když pak ráno v paprscích téměř poledního slunce zřel Jan Boháč na druhé straně ulice opuštěný zchátralý dům, možná ani netušil, že se mu stane osudným po další část života. Nápad koupit takovou ruinu v zapadlém pohraničním městečku, pár metrů od železné opony byl natolik nesmyslný, že našel oporu i u dalších sedmi nadšenců. Do roka už jim dům říkal pane. Jenže brzy se "Co s ním ?" , stalo málem Nerudovským problémem. Naštěstí přišla včas revoluce a s ní i nové možnosti. Pánové Boháč a Žampa nadšeně opustili své inženýrské profese a jali se uskutečňovat cíle vyšších hodnot, totiž vybudování vlastní sklepovské restaurace. S dvaceti tisíci korunami vlastních úspor, bez zkušeností z druhé strany výčepní stolice a s naivními představami ranného kapitalismu položili začátkem ledna základní kámen "Besídky".
Jméno nejslavnějšího a nejstaršího sklepovského představení dostal dům nějak samo sebou. Za necelých šest měsíců 15.6. 1990 zastavil před Besídkou autobus a vychrlil ostatní sklepovské. Kapela nasadila a Lenka Vychodilová s Tomášem Hanákem pokřtili dům rituální písní " Sklepovská Besídka začíná". Zatímco v lokále se veselilo na dvoře urputně porcoval dřevo výtvarník Kryštof Trubáček, aby stihnul všechno připravit na I. Ročník "Mezinárodní letní školy duchovního experimentu v teorii i praxi". Takto vznosně byla pojmenována, a skutečnost daleko předčila očekávání. První frekventanti z Itálie, Německa a Rakouska, kteří překonali strach a přijeli do země sotva probuzené z totalitního spánku, byli bohatě odměněni nezapomenutelným ohňostrojem nápadů, gagů
a čisté radosti, která sršela ze všech lektorů školy. David Vávra mimicky kolážoval, Aleš Najbrt kaligraficky tančil a Čestmír Suška dřevěně tesal, zatímco Martina Riedelbauchová s Terezou Kučerovou jemně zdobily zdi a dveře. Takto se Besídka proměňovala léto co léto plných deset let .Euforické nadšení prvního léta v Besídce bylo i inspirací Janu Boháčovi k napsání částečně autobiografického románu " A pak uvidíš .." vydaného nakladatelstvím Maťa roku 2000 a v druhém vydání v nakladatelství Torst v roce 2019 . Stále v prodeji v Besídce.
Zatímco elán a činorodost vydržela po celou dobu na vysoké úrovni, dům se přeci jenom opotřeboval. Stouply požadavky na bydlení, a to, co bylo zábavným koloritem prvních porevolučních let, stávalo se překážkou pro kvalitnější vyžití účastníků. Rekonstrukce šitá, tak trochu horkou jehlou v devadesátém roce potřebovala dotáhnout do konce. Čas se naplnil v roce 2003, kdy tou dobou už jediný provozovatel Besídky - Boháčovi, shromáždili dostatek financí a energie na dokončení díla. Spojili se proto s kamarádem Romanem Kouckým a jeho architektonickým atelierem, aby vdechli Besídce novou energii. Nebyla to volba náhodná, ale cílená, protože dům potřeboval někoho, kdo ho dobře zná, ale přitom stojí trochu stranou hlavního besídkovsko - sklepovského proudu. Nebyla to ale práce snadná, protože dům už žil vlastním životem, který bylo nutné zachovat, avšak zároveň pozvednout na vyšší úroveň.Dnes vedle sebe stojí původní barový pult s malovanými kachlíky Kryštofa Trubáčka, vedle vzduchotechnického čichače Martina Ceplechy . Celkem však návštěvník v lokále samém nepociťuje žádnou velkou změnu. To však neplatí o zbytku domu.
Ubytování je na úrovni tří místy i čtyřhvězdičkového hotelu, který však není oním anonymním místem pouhého nocování, nýbrž esteticko duchovním zážitkem. Pokoje nejsou číslovány, v přední části nesou jména osmi původních majitelů, kteří tak zůstávají v domě přítomni nejen jménem , ale jejich ducha najdete i v každém pokoji. Vzadu v bývalé stodole jsou čtyři nové pokoje nesoucí tentokrát jména osob , které se nějak zásadně zasloužili o novou tvář Besídky jako například Roman Koucký, či Martin Ceplecha a v úplně nejnověji zrekonstruovaném divadelním křídle v sousedním domě jsou to pak jména sklepovských divadelních postav, jako třeba Vivienne Hatfieldová ze hry „ Mazaný Filip“. A posledním přírůstkem je prezidentský pokoj Ferdinanda Vaňka , který vznikl z původního rokokového sálu a výměrou téměř 100 metrů čtverečních je opravdu prezidentský Teprve návštěvníci posoudí, zda se původní duch Besídky podařilo zachovat a zda se i naplnila slova legendární písně " Sklepovská Besídka začíná, ač stále stejná , vždycky jiná".